MÝM POHLEDEM – Uherský Brod: 24. únor 2015, úterý 12:30

Uherský Brod: 24 únor, úterý 12:30

V úterý 24. února půl hodiny po poledni postřílel v restauraci Družba v Uherském Brodu třiašedesátiletý Zdeněk Kovář osm nic netušících lidí a jednoho člověka, ženu, těžce zranil. Necelé dvě hodiny poté při vnikání  policejní zásahové jednotky do restaurace se vrah zastřelil také. Česko bylo v šoku.

Únorová tragedie v Uherském Brodu je druhou největší masovou vraždu v dějinách České (Československé) republiky. Se stejným  počtem osmi mrtvých se zapsala poprvé do historie masových vrahů u nás 10. července 1973 Olga Hepnarová, když  na zastávce tramvaje Strossmayerovo náměstí dvě hodiny po poledni do skupiny asi třiceti lidí najela nákladním automobilem. Dalších šest lidí těžce a šest lehce zranila. Kovář své oběti připravil o život legálně drženou krátkou palnou zbraní.

Do Uherského Brodu se ihned po tragické události sjely špičky policejního aparátu, ministr vnitra a samozřejmě mezi prvními byla na místě i média. Před televizními kamerami v následujících dnech začala defilírka různých policejních činitelů i politických tváří, starostů, svědků tragedie, lékařů, znalců zbraní, psychologů i „pobitevních“ generálů.  Padaly názory rozumné i hloupé, směřující posléze jedním směrem a vyústivší zákonitě ve dvě stěžejní otázky: zda se zachovali se přivolaní policisté a  později dorazivší zásahová jednotka tak, jak měli, či totálně selhali a zda neuvažovat o zpřísnění podmínek pro získání zbrojního průkazu a omezení neúměrného počtu občany držených zbraní. Z odstupem času vzhledem k periodiku našeho časopisu reagujeme na tragické události i my. O názor jsme požádali bývalého policistu, mnohaletého člena zásahové jednotky a instruktora střelby Bc. Radka Jirkovského, jehož bohaté služební curriculum vitae jej k tomu opravňuje.

Úvodem se zeptám – dalo se tomuto hroznému neštěstí předejít nebo nedalo a když ano, kdo zde něco zanedbal?

Z toho, co vyšlo najevo a jak to bylo podané, bude část lidí házet vinu na onoho doktora, který mu prodloužil-neprodloužil zbrojní průkaz, jiní se budou špatně dívat na policisty, jestli věděli jak to s ním je, zda  měli možnost či byli schopní mu zbrojní průkaz a především zbraně odebrat. Podle mě jde o systémovou chybu a problém vidím hlavně v tom, že naše policie jako taková je celkově hodně podhodnocená a podfinancovaná. Odborníci, kteří před pěti deseti lety bohužel houfně odcházeli od policie už tehdy poukazovali na to, že něco takového, jako nyní v Uherském Brodě, se u nás reálně může stát. Měli pravdu.

Jenže o opaku nás ujišťovali při mnoha jiných podobných událostech a teroristických útocích v zahraničí, naposledy těch ve Paříži, v Kodani a nedávno i na Slovensku, především naši politici, když říkali, že nic takového u nás nehrozí. Podobný optimismus zněl i v prohlášeních některých bývalých i současných vysokých policejních činitelů…

Problém je v tom, že doposavad všichni, policejním prezidiem počínaje až po vnitro, armádu i vrcholné politiky tvrdili, že u nás se nic takového stát nemůže. Když tohle od nich slyším, běhá mi mráz po zádech. Proč se u nás nemůže nic podobného stát, jak si něco takového mohou vůbec dovolit vyslovit?! To je vyslovený alibismus. Teroristickému útoku nebo takovémuto masakru – nazvěme to jakkoliv –  k jakému došlo v Uherském Brodě, se nedá předejít, pokud půjde o zkrat jedince. Všichni se díváme na americké filmy, sledujeme, co se děje ve světě a nejsme zavřeni v nějaké bublině, která nás ode všeho izoluje a uchrání a proto se nás nic netýká. Tragédie v Uherském Brodě ukázala opak. Takže ne že se u nás nic stát nemůže. Potíž je ale v tom, že u nás se začnou nějaké kroky dělat až tehdy, když se něco stane.

Je tento pohled na dění a bezpečnost u nás u policie, respektive u jejího vedení běžnou normou? Kvůli tomu jste před pěti lety z jejích řad odešel?

Už za mé éry u policie to bylo takové. Například když útvary speciálních jednotek žádaly lepší vybavení, vždy se dočkaly jen odpovědi: „To, co máte, vám stačí, na nic lepšího nejsou peníze…“Ale to nebylo jen u zásahovek, ale u celé policie. Jenže nyní se ukazuje, jak špatná myšlenka to byla. Lidé, kteří tohle zlehčování jejich práce už nechtěli snášet, odcházeli a nebo byli propouštěni. Já jsem řekl, že se nechci podílet na krachu české policie a s tím jsem od ní před pěti lety odešel.

To je na tom policie po stránce odborníků a zkušených bojovníků tak dobře, že to dopustí?

To víte, že ne. Bohužel od ní odešli nebo byli propuštěni takoví lidé, jenž své práci věnovali leckdy celý svůj život, a rozuměli jí. Místo toho, aby se policie snažila tyto lidi udržet v rezortu, udělat z nich například výcvikové instruktory na krajské úrovni nebo bojaře na okresech. Tedy specialisty pro výcvik takových policistů, kteří právě v Uherském Brodě měli zasáhnout. Jenže všichni bývalí bojovníci ať z URNY nebo ze zásahovek jdou pak vesměs do civilního sektoru dělat buď bodyguardy nebo pro nějaké speciální security systémy a v podstatě využívají oněch patnáct dvacet let své policejní praxe tam.

Hlavními otloukánky v uherskobrodské tragédii se nakonec pro veřejnost stala hlavně ona dvoučlenná hlídka místního obvodního policejního oddělení, která se jako první snažila dostat do restaurace, ale poté, co na ně začal pachatel střílet, se stáhla s tím, že jsou nutné posily, aniž by se sama pokusila pachatele zpacifikovat. To rozdělilo veřejné mínění na dva tábory: podle jedněch se rozhodli správně, druzí jim nadávali do zbabělců…

Policista, který jde dnes sloužit k základnímu útvaru, řeší v současné době především krádeže, vykrádání aut, nějakou tu rvačku, na vesnici pak komu se ztratilo kolo nebo králík z králíkárny. A najednou se někde střílí a co teď. Problém je, že tito policisté jsou školeni k vykonání prvotních úkonů. Udělají-li něco navíc, přímí nadřízení po nich pak šlapou, proč to udělali, a proč to udělali tak a ne jinak. Dnes se každý u policie bojí něco udělat, ať udělají co udělají, vždycky to bude špatně. Proto jednala hlídka v Brodě tak, jak to od ni současný systém výcviku a metodiky vyžadoval. Přivolat posily. O strachu nemluvme, ten má v takových momentech každý.

Padla a byla v médiích uvedena citace z policejního manuálu Amok, určeného pro řadové policisty a strážníky k výcviku na zneškodnění takzvaně aktivního (šíleného) střelce… Podle něho by měli policisté, kteří přijdou na takové místo první, první také zasáhnout. A třeba za cenu života…

Měl jsem možnost do tohoto manuálu také nahlédnout, jenže… V jedné televizní debatě souvislosti s událostmi v Uherském Brodě ministr vnitra dobře poukázal na to, že máme málo policistů. S tím souhlasím, není totiž možné mít mraky vycvičených policistů, supermanů, kteří budou vycvičeni jako členové zásahových jednotek. Problém je ale v tom, že aby policista mohl Amok po dobu tří neděl nebo měsíce, kde se sice nenaučí být psychicky odolný proti střílejícímu pachateli, ale naučí se základům vstupu do místnosti, krytí jeden druhého, práci v týmu a podobně, nebude mít za sebe nikoho, kdo by za něj nabíral onu běžnou trestnou činnost. To, že je policistů málo, má negativní dopad na veškerou policejní činnost. Policie zkrátka nemá kvalitní lidi na všech místech, kde by měli být. Pamatuji si živě, když začala probíhat policejní reforma v rámci sjednocování okresů a různých součástí včetně správních agend a evidencí zbraní z důvodů šetření. Snaha sloučit zásahovky, či dokonce některé zrušit, a stačí takoví to malér a už jsou tu hlasy o vytvoření zásahových týmů v každém větším městě.

Takže ti dva policisté první na místě tragédie udělali správně, když se stáhli pro vyčkání na posily?

V daném případě ano. Oni nevěděli, že jsou tam již mrtví lidé. Nemám rád ono „kdyby“ , ale přesto –. Pachatel mohl zastřelit i je a kdo by pak podal hlášení o celém problému a zavolal posily? Byli by tam další mrtví, nikomu by nepomohli, ale byli by za hrdiny. Kdoví, co jim jelo hlavou. Jejich chybu vidím trochu v tom, že pokud jako místní policisté znali a věděli, jak to v restauraci vypadá, mohli třeba z druhé strany vchodu do restaurace odpoutat pozornost a pokusit se osvobodit zavřeného pána ze záchodu. Nevím, nebyl jsem tam, ale z mého hlediska se o tuto variantu mohli pokusit. Oni nejsou zbabělci, udělali jen to, co do nich vtloukla policie, protože celý jejich výcvik je takto postavený.

Zaznělo také, že kdyby některé z těch obětí měla u sebe zbraň, mohla se šílenému střelci postavit a zabránit v jeho masakru.

Když takhle někdo bez varování začne okamžitě střílet lidi do hlav, prostě jim nedá šanci se bránit,  neudělá nikdo nic i kdyby měl u sebe zbraň. Nasnadě je jiná věc. Předejít by se takovýmto excesům možná dalo, když to řeknu hloupě, kdyby třeba barman měl pod pultem krátkou adekvátní zbraň, brokovnici, kterou umí a je schopen jí použít proti takovémuto násilníkovi. A nejen v restauraci, ale i v kasinech, na benzínových pumpách, na poštách v bankách a všude tam, kde dochází k přepadávání. Pachatel si musí být vědom, že když se o něco pokusí, může narazit na takovýto odpor. To je izraelská myšlenka, kdy jsou lidé vyzbrojeni pro vlastní ochranu. Tady je to postavené tak, že se lidé v těchto institucích nemají bránit a když tam přijde gauner s banánem v kapse, odevzdají mu tržbu. A s ochranou vlastního majetku je to samé. Když se budou bránit a pachatele zastřelili nebo nějak jinak zpacifikují a při tom mu ublíží. Stát se obrátí proti nim. Příkladů máme dost a dost. Je to zde špatně nastavené.

Tady se na zbraně v držení lidí dost poukazuje, že jich mají moc a ozvaly se hlasy na zpřísnění získání zbrojního průkazu..

To povede jen k tomu, že zbraně budou mít jen zločinci. Po útoku v Paříži na Charles Hebdo vydal Interpol zprávu, že jestli se chceme proti  teroristickým útokům  bránit, musíme slušné lidi ozbrojit. Že policie na to nemůže v žádném případě reagovat, pokud se týká rychlosti, i když má speciální zásahové týmy schopné do sedmi osmi minut vyjet. Útok je otázka okamžiku a je-li na místě ozbrojený odhodlaný protivník, má šanci se ubránit. Je škoda, že v té restauraci mezi těmi obětmi nebyl nikdo ozbrojený, kdo v ten moment, kdy ještě o něco šlo, mohl zasáhnout nebo se zachovat tak, jak by se zachoval ozbrojený člověk s nějakým výcvikem.

Na závěr bychom od vás, coby bývalého příslušníka zásahové jednotky, rádi slyšeli, zda přivolaná zásahová jednotka musela jet z Brna autem a nikoliv vrtulníkem…

Nevím, kolik má dnes policie vrtulníků, za mé éry jich moc nebylo, ale dostat je do akce byl vždy problém. Na základnách je zásahovky nemají, musíte se dostat na letiště, žádat krajského či policejního ředitele o povolení a tak dál. Většinou k dispozici nebyl z důvodu momentálního vytížení pro jiné složky, ale spíš nebyly peníze na jeho zaplacení. Nepamatuji se, že bychom se vrtulníkem někdy někam na ostrou akci přesunovali. To samé URNA, která má jiné možnosti, a také nemá na základně připravený vrtulník, aby do něho mohla kdy koly skupina naskočit a odletět – to bohužel, takhle to u nás nefunguje. Když policejní prezidium naplánovalo cvičení zásahových jednotek, vrtulníky byly, peníze se na to našly, takže my jsme s nimi nacvičeno měli. Ale když bylo potřeba je mít na zákrok, zpravidla paradoxně nebyly. Zase to bylo o penězích, jako u policie téměř vše.

Ptal se: Jiří Knotek
Odpovídal: Bc. Radek Jirkovský

U PČR sloužil Bc. Radek Jirkovský od r.1986, při zřizování zásahových jednotek roku 1991 byl zakládajícím členem Zásahové jednotky Středočeského kraje (ZJ Stčk) až do r.2009.  9 let působil jako bojovník se specializací odstřelovač-pozorovatel a dále 10let v pozici výcvikového instruktora střelecké a taktické přípravy a lektor odstřelovačů. Cvičil nejen příslušníky policejních zásahových jednotek a policejní útvary s celorepublikovou působností, ale i armádní speciální týmy, které byly nasazovány v mezinárodních misích včetně Afghánistánu. Zúčastnil se mnoha společných cvičení speciálních jednotek po celé Evropě i v USA, zaměřených především na zákroky proti nebezpečným pachatelům. Rovněž se podílel na vytváření metodiky zákroku týmů zásahových jednotek.

Powered by themekiller.com